Kdo je kdo

Ferdinand Urbánek se narodil 19. května 1824 v Kroměříži. Vystudoval tamní gymnázium, poté filozofii v Brně a práva v Olomouci. Jeho otec Václav, nájemce biskupského mlýna v Kroměříži, byl vlastenec, mluvil česky a podporoval obrozenecké snahy. Mladý Urbánek v Kroměříži prožil bouřlivý rok 1848, i následující Kroměřížský sněm. U otce Václava v domě na náměstí bydlel během sněmu kníže Schwarzenberg, který, podle rodinného vyprávění, zůstal dlužen za nájem. Po několika zaměstnáních se díky finanční podpoře svého otce a výhodnému sňatku s Annou Wagnerovou z bohaté pražské rodiny osamostanil. Se svým švagrem Emanuelem Proskowetzem vybudovali cukrovar v Kvasicích u Kroměříže. Po deseti letech společného, úspěšného podnikání Urbánek prodal v roce 1860 švagrovi svůj podíl a s velkými podnikatelskými i společenskými ambicemi přesídlil do Prahy.

Životní peripetie Ferdinanda Urbánka až do jeho příchodu do Prahy jsou vylíčeny v románové kronice Lásky a rebelie od Jaroslava Spáčila. Postavy v ní vystupují pod skutečnými jmény a umělecké ztvárnění jejich osudů se příliš neliší od skutečnosti.

V Praze investoval Urbánek společně se švagrem Wagnerem do modřanského cukrovaru na břehu Vltavy. Spolupodílel se na provozu cukrovarů u Sadové společně s hrabětem Harrachem a ve Zdicích s Josefem Macháčkem, otcem slavné Nerudovy Rézinky . V roce 1870 i díky jeho úsilí vznikl český cukrovarnický spolek, jehož sse stal při jeho založení předsedou. Stál také u vzniku úvěrního ústavu v Hradci Králové a Živnobanky v Praze. Do politiky vstoupil již v roce 1861 a posléze se stal poslancem Českého zemského sněmu.

V roce 1873 nastal konec vlastního Urbánkova podnikání. Jako Macháčkův společník ve zdickém cukrovaru se usiloval o zabezpečení početné Macháčkovy rodinu po jeho skonu. Avšak díky nevýhodným smlouvám a nezdařeným investicím znamenala sanace pohledávek pro Urbánka dramatický finanční zásah, k tomu se přidala neúroda toho roku a vše završil krach na vídeňské burze. Urbánek přišel o všechen majetek a musel v roce 1875 přijmout zaměstnání jako vrchní inspektor cukrovarnický, kteréžto zaměstnání vykonával svědomitě téměř 11 let.

Neutuchající bylo Urbánkovo společenské a kulturní snažení o povznesení národního ducha. Úžasné sepětí podnikání s kulturou dokládá jeho účast při vzniku významných spolků a společností. Urbánek je zakládajícím členem Hlaholu, Sokola, Umělecké besedy, Měšťanské besedy, Slovanské besedy ve Vídni či Moravské besedy v Brně. Nejvýznamnější pozicí však bylo jeho předsednictví ve Sboru pro vystavění Českého Národního divadla, které zastával od roku 1865 do roku 1875. Kniha Národní slavnosti v Praze dne 16. května 1868 Serváce B. Hellera z roku 1869 uvádí stručně vývoj snah o založení ND, portréty jednotlivých aktérů i proslovy, které během slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu pronesli. V den položení základního kamene předseda Urbánek pronesl jako poslední z řečníků při poklepání na základní kámen: „Zdar dílu tomuto! Kámen tento mluvil jménem milionů srdcí. Mluv i dále k milionům srdcí!“

Pro rodinu koupil v roce 1861 podolskou usedlost Neumanka s obrovskou zahradou a vinicemi. V roce 1867 došlo před Vánoci k rodinné tragédii. Pět ze šesti Urbánkových dětí umírá během 14 dní na záškrt. Jediná dcera unikla tomuto osudu. Byla jí tehdy patnáctiletá dcera Rosa, budoucí matka spisovatelky Anny Marie Tilschové. Ta později vylíčila opojnou nádheru tehdejší zahrady ve své novele Fany . Na místě této zahrady je nyní Ústav pro péči a matku a dítě, kde se téměř o sto let později narodila tři Urbánkova pra-pra-pravnoučata.

Urbánek byl současníky vnímán jako vzor vzdělaného průmyslníka a šlechetný národovec z celého srdce národu oddaný. Kromě toho byl mužem dobrosrdečným, s hlubokým lidským zájmem o veškeré dění, i skvělým společníkem vítaným pro neumořitelný humor, který mu jistě pomáhal přenést se přes mnohá protivenství. Tak Karel Sladkovský říkával: „Stráviti večer ve společnosti Linhy a Urbánka je vlastně jediná opravdová rozkoš, kterou člověk v pustém našem společenském životě míti může.“

Ferdinand Urbánek zemřel 27. října 1887 ve věku 63 let v Praze. Byl za velké účasti smutečních hostů a s mnoha poctami pochován na Vyšehradě. Jeho hrob byl po roce 1948 bez vědomí rodiny zrušen. Uznání Urbánkovy práce připomíná nejen mramorová deska ve foyer v 1. patře Národního divadla, ale také jedna z modřanských ulic v Praze, která od roku 1971 nese Urbánkovo jméno.

Pražský právník, který pocházel z Podkrkonoší, kde byl jeho otec obchodníkem s plátnem. Jeho první ženou byla Marie Terezie Macháčková. Dcera podnikatele Macháčka, za jehož podniky se zaručil Ferdinand Urbánek, aby posléze přišel o všechno. Sestra dvojče Terezie Marie, lásky Jana Nerudy. Druhou manželkou byla Rosa Barbara, rozená Urbánková. Bydleli nejdříve na Václavském náměstí v místech, kde je nyní Baťův palác (Roku 1928 zde byl zbořen dům, kde byly obchodní místnosti Lavecká. Stával zde starobylý průchozí dům do Jungmannova náměstí, U bílého kohouta). Měli 3 syny a dceru - Annu Marii Tilschovou.

Kultúrny pracovník, úradník. Účastník 1. svetovej vojny – dôstojník c. k. armády na ruskom a talianskom fronte. V rokoch 1918 – 22 správca skalického okresného úradu a mešťanosta Skalice, krátko pracovník Okresného úradu v Levoči, 1923 – 34 okresný náčelník v Kemnici, 1934 – 38 v Banskej Bystrici, 1938 úradník Krajinského úradu v Bratislave, 1939 – 49 vládny radca Riaditeľstva pre stavbu vodných ciest v Prahe. Aktivista a funkcionár NŽS, Stredoslovenskej kancelárie pre cestovný ruch, Stredoslovenskej župy KČST, pobočky Právnickej jednoty v Banskej Bystrici. Autor právnickej a ekologickej príručky, článkov najmä z oblasti dopravy a vodohospodárstva v Silničnom obzore, Administratívnom vestníku a i..

Byl synem Ludvíka Úlehly, který byl střídavě mlynářem, hostinským a truhlářem. Jeho matka Rosalie, rozená Láglová, pocházela z německé drnholecké rodiny. Bydleli na různých místech na Kyjovsku, Břeclavsku a Uherskohradišťsku, nakonec se usadili v Týnci. Studoval tři ročníky na poněmčelém gymnáziu ve Strážnici. Pro své vlastenecké smýšlení byl vyzván k opuštění ústavu. Přešel na Slovanské gymnázium do Brna, které nedokončil a přešel na brněnský učitelský ústav, který absolvoval roku 1872. První článek s názvem „Jak by náš lid měl být vzděláván“ publikoval roku 1873 v Komenském. Již od mládí působil ve spolku omladiny Mladá Morava, jehož členové byli soustředěni kolem almanachu Zora, vydávaného v letech 1876, 1878 a 1885. Byl zaměřen proti pražskému kosmopolitismu a proti formalismu Lumírovců.

Úlehla působil na obecných školách v Tvrdonicích (1872/73), v Bystřici pod Hostýnem (1873/74), Rozvadovicích (1874/78), Vsetíně (1878/82), Bilanech (1882/88), Oslavice (1888/92), od roku 1892 na měšťanských školách v Příboře, Kloboukách u Brna (1897/1905). Do Jaroměřic nad Rokytnou byl přeložen 20. ledna 1905 dekretem č. 757 z Klobouk u Brna. Na dívčí měšťanskou školu nastoupil 1. března, ale za několik měsíců se mu podařilo směnit toto místo s Bohuslavem Pařízkem, a tak mu bylo v srpnu povolen přechod do Strážnice, kde začal učit 1. září téhož roku. V roce 1905 byl z jeho podnětu založen na ostrově Ráb, který navštívil celkem třikrát, učitelská léčebná kolonie. V roce 1912 odešel na odpočinek a bydlel v Brně-Žabovřeskách. Po I. světové válce, jako ředitel měšťanky v.v., od ledna 1922 až do smrti bydlel v Lipově u Hodonína, kde na pokyn Zemské školní rady zřídil a vedl novou měšťanku.

Přispíval do odborných pedagogických časopisů, redigoval Dědictví Komenského, v němž vycházely pedagogické a didaktické spisy, ale i knihy pro mládež. Byl také redaktorem několika sborníků Ústředních spolků jednot učitelů moravských. Byl jazykově dobře vybaven, takže nejen překládal, ale zabýval se i studiem zahraničních vyučovacích metod. Byl průkopníkem přebudování školství na volný způsob výuky založený na změnách daných především novými poznatky přírodních věd.

Jeho pedagogickou práci uznala Zemská školní rada v Brně dekretem č. 14729/32, který obdržel 14. března 1932. Píše se v něm: „Uznávajíce Vaše úspěšné dílo, jímž jste si zjednal čestné místo mezi nejlepšími spisovateli a vědci pedagogickými našeho národa, vyslovuje Vám Zemská školní rada při Vašich osmdesátinách srdečné přání, abyste ještě dlouho byl živ a zdráv a zůstal živ a zdráv a duševně čilý, jako Vám toho dosud prozřetelnost dopřála.“ Publikoval v řadě pedagogických periodik a v tisku, např.: Čas, Česká škola, Dílna lidskosti, Moravská orlice, Koleda, Komenský, Kroměřížské noviny, Listy pedagogické, Pedagogické rozhledy, Polygrafie, Školské reformy, Učitel, Věstník aj. Pseudonymy a šifry: -a, Libuše Jasenská, Svetozár Jesenský, Svetozar Miško. Řada článků není podepsána vůbec.

Maturoval na gymnáziu ve Strážnici (1907). Přírodní vědy studoval na FF České univerzity v Praze, kde se stal demonstrátorem u Bohumila Němce, rostlinného fyziologa. Již v r. 1908 pokračoval ve studiu u Ludwiga Josta ve Štrasburku na Akademii Wilhelma II., kde byl také 25. 6. 1911 promován. Po ročním pobytu u Němce se ve šk. r. 1912–13 odebral k W. F. P. Pfefferovi do Lipska na roční stipendijní pobyt. Poté nastoupil vojenskou službu ve Vídni. Začátkem r. 1915, cestou na haličskou frontu, byl zatčen a postaven před vojenský soud; „nebezpečnému panslávovi“ hrozil dokonce trest smrti. V prosinci 1917, soudně rehabilitovaný, složil rigorózum z filozofie na FF v Praze. Po demobilizaci se vrátil jako asistent k B. Němcovi a 20. 12. 1920 obhájil habilitační práci.

Již 20. 5. 1920 byl jmenován mimořádným profesorem nově zřízeného Ústavu rostlinné fyziologie na brněnské MU; řádným profesorem se stal v r. 1931. Ústav časem vybudoval jako moderní vědecké pracoviště evropské úrovně užívající nejnovější experimentální metody. Spoluzaložil a propagoval metody sběrného dokumentárního filmu o rostlinách. Absolvoval řadu vědeckých expedic a studijních pobytů, nejdelší z nich v USA (1924–26).

Zajímal ho rovněž moravský folklor a lidové tradice. Inicioval národopisné průzkumy na Horňácku, sbíral lidové písně. V r. 1932 realizoval celovečerní etnografický film Mizející svět. Vzhledem k jeho finančnímu neúspěchu byl nucen přijmout ještě večerní zaměstnání redaktora Lidových novin; v mnoha článcích a zprávách popularizoval vědu a přibližoval veřejnosti i problémy ekologické a filozofické.

Tato průkopnice české vědy o výživě se narodila 13. července 1896 a po svém otci, profesoru právnické fakulty Univerzity Karlovy JUDr. Emanuelovi Tilschovi, zdědila přísný úsudek. Po matce, jíž nebyl nikdo jiný než známá spisovatelka Anna Marie Tilschová, získala pak nesporný literární talent. Ve škole, na dívčím gymnáziu Minerva, studovala Marie také přírodní vědy a sociologii. Na přírodovědecké fakultě UK se posléze věnovala biologii a byla první ženou, která hospitovala na pomologickém ústavu v Tróji, takže byla na další kariéru připravena po odborné stránce více než dokonale. Svoji literární činnost zahájila překlady z angličtiny a francouzštiny, ale později se zcela věnovala studiu výživu, jež doplnila několika zásadními zájezdy do ciziny, zejména na Vysokou školu hygieny do Londýna a na Ústřední institut výživy do Moskvy. Ve 20. a 30. letech 20. století se začala vědecky zabývat zdravou stravou a životosprávou. Jako stálá spolupracovnice Lidových novin propagovala od r. 1928 neúnavně zásady správné výživy a ovlivnila tak i ženské hlídky v dalších novinách a časopisech. Tradiční českou stravu podrobila kritice ve své první knize Moderní kuchařka z r. 1930, v níž využila všechny tyto odborné znalosti. Kniha byla dlouhodobě používána také jako učební pomůcka ve školách výživy a gastronomie, neboť jako první uvádí úpravu jídel do systému přehledných tabulek.

V předválečném období vydala Marie Úlehlová-Tilschová ještě publikaci Jak a čím se živit (1935) a pak etnograficky zaměřenou knihu Česká strava lidová, která se v nakladatelství Družstevní práce objevila hned po osvobození r. 1945. Tuto publikaci kladně přijala odborná i vědecká veřejnost a Česká strava lidová se stala autorčinou nejpopulárnější knihou. Jde o objevné, čtivé a přitažlivé pojednání o české lidové stravě od nejstarších dob až po nástup moderny a osobně ji považuji za velmi významnou práci nejen české a světové gastronomické literatury, ale literatury vůbec. Je jen škoda, že si v záplavě nejrůznějších podezřelých kuchařek, jež na nás hrnou obskurní nakladatelství, nedal nikdo tu práci, aby knihu vydal znovu v nejnovější době. V r. 1945 vydala Česká grafická Unie také práci Výživa ve světle věků, představující unikátní dokument z oblasti etnografie výživy, tentokrát s úctyhodným přesahem za hranice českého státu. V knize jsou pojednány výživové systémy a zvyklosti z mnoha zemí světa, čímž si autorka získala uznání i v zahraničí. Dále jsou v knize probrány dopady tradičních a nových potravin na zdravotní stav příslušníků různých národů, zejména těch, které dlouho zůstávaly stranou výrazných civilizačních vlivů.

Marie Úlehlová-Tilschová v poválečné době vydala ještě práce jako Vitamíny v potravě, Rok v naší kuchyni, Prostou stravou ke zdraví a Rok v české kuchyni. K národopisu se pak vrátila i knihou Chuťový místopis, která vyšla r. 1970 s milým úvodním slovem vzácné herečky a zkušené gastronomické autorky Jiřiny Šejbalové. To bylo naší stále nedoceněné badatelce v oblasti dietetiky, etnografie výživy, praktického vaření a dalších odvětví již 74 let, ale přesto ještě o pět let později vychází její poslední rozsáhlejší práce Mistři kuchaři, nositelé tradic české kuchyně. Až do pokročilého věku pracovala ve Společnosti pro racionální výživu, publikovala v časopise Výživa lidu a v řadě novin a časopisů. Dobrou chuť a hezký den!

Libor Vykoupil pro pořad Českého rozhlasu Ecce Homo dne 9.8.2008.

V roce 1949 absolvoval I. Úlehla Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde zůstal po ukončení studií jako asistent až do roku 1954. Poté pracoval v Ústavu jaderného výzkumu ČSAV v Řeži a zároveň působil u OSN (1955-58), kde se účastnil příprav mezinárodních konferencí pro mírové využití atomu. V letech 1960-67 působil na Fakultě technické a jaderné fyziky ČVUT v Praze, kde byl roku 1963 jmenován profesorem. Přitom ještě současně v letech 1963-67 zastupoval ředitele Spojeného ústavu jaderných výzkumů v Dubně u Moskvy. Od roku 1967 pracoval na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze. Byl rovněž členem komise pro nomenklaturu radioaktivních prvků. Od roku 1984 byl členem korespondentem ČSAV. I. Úlehla se zabýval vedle studia fyziky elementárních částic a jaderné fyziky (Atomy, jádra, částice, 1990) i filosofickými otázkami přírodních věd. Je autorem řady statí z oblasti filosoficko-fyzikální. Jeho pohled je ovšem poplatný materialisticko-marxistickému nazírání. V letech 1981-87 byl předsedou Jednoty čs. matematiků a fyziků.